Smolnický hřbitov – na odkazech níže nalezete několik zajímavých informací
Hřbitov
Opravené hroby farářů
Sarkofág
Hromadný hrob vojáků
Hrob s chlapečkem a pejskem

Svatý Jan Nepomucký
Svatý Jan Nepomucký – nejznámější Čech na světě, říká se mu světec s pěti hvězdami.
S jeho jménem se ve světě setkáte nejčastěji ze všech jmen světců, vzešlých z české kotliny.

Sv. Jan Nepomucký je patronem země české, vorařů, vodáků, mlynářů, mostů a také ochráncem proti povodni a vodnímu nebezpečí. Mimoto je také patronem Diecéze Českobudějovické, dále též patronem Mnichova, Pasova, Salcburska a Bavorska a je jedním s osmi patronů Benátek a všech gondoliérů. Také je patronem dobré smrti a patronem proti pomluvě.
Jeho sochy najdeme nejen všude v Čechách, Rakousku, Německu a Śpanělsku, ale také po celém světě včetně Číny a Jižní Ameriky.
Bývá nazýván stavitelem mostů mezi lidmi a národy. Dle slov papeže Jana Pavla II to je to nejznámější Čech.

Jan z Pomuku se narodil kolem roku 1340. O místě jeho narození nebylo nikdy pochyb, jde zcela jistě o tehdy trhovou ves Pomuk, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, jehož impozantní trosky pod Zelenou Horou jsou dodnes patrné. Četné požáry přežil raně gotický kostel sv. Jakuba, v němž byl s největší pravděpodobností Jan pokřtěn (není totiž známo, že by v Pomuku či sousedních Přesanicích byla ještě jiná svatyně). Na místě, kam pozdější tradice kladla světcův rodný domek, se dnes tyčí barokní chrám, zasvěcený Janově památce. Mnoho nevíme ani o Janových rodičích. Otec Velfín (Welfin) byl pomuckým rychtářem v letech 1355 – 1367. O matce budoucího světce žádná zmínka neexistuje. Některé prameny sice hovoří o tom, že byla příslušnice pomuckého rodu Hasilů, ale tento údaj nelze prokázat.
Základy vzdělání Jan získal ve škole, která byla zřízena už kolem roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci, nebyla prokázána. Naopak je doloženo, že Jan studoval na Vysokém učení v Praze a patřil mezi nejlepší žáky.

Janovu cestu ke slávě i tragickému konci ukazuje tento chronologický přehled:
1369: veřejný notář v Praze
1380: oltářník v katedrále sv. Víta
1383-1387: studia církevního práva v italské Padově
1387: kanovník u sv. Jiljí a doktor dekretů
1389: kanovník vyšehradské kapituly, dále generální vikář arcibiskupa pražského ve věcech duchovních
1390: Jan vyměňuje dne 26.srpna své farářství u sv. Havla za úřad arcijáhna žateckého
20.3.1393: umírá Jan na mučidlech, jeho tělo je svrženo z kamenného mostu do Vltavy
17.4.1393: Janovo tělo se zachytilo na pravém břehu Vltavy, kde ho nalezli cyriaci z nedalekého kláštera, a ti Jana pohřbili.
31.5.1721: papež Inocenc XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za blahoslaveného
19.3.1729: papež Benedikt XIII prohlašuje Jana Nepomuckého za svatého
Příčin, z nichž nakonec vykrystalizovala Janova smrt, bylo několik. Hlavním důvodem bylo církevní schizma, a z toho vzniklé nepřátelství mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenštejnem. Králi velmi záleželo na tom, aby mohl ovlivňovat dosazování biskupů a dalších vyšších církevních hodnostářů. V roce 1393 se tyto spory vyostřily v souvislosti s volbou nového kladrubského opata. Historické prameny hovoří o tom, že Jan zemřel proto, že stvrdil volbu kladrubského opata, a také proto, že byl úředníkem pražského arcibiskupa Jenštejna, králova úhlavního nepřítele. Jiné prameny zase uvádějí jako dominantní příčinu Janovy smrti skutečnost, že se opovážil kritizovat samotného krále. A jako další možná příčina se uvádí, že Jan nechtěl vyjevit králi zpovědní tajemství královny. Nelze jednoznačně prokázat, co bylo pro tragický skon světce hlavním důvodem, mnohé však nasvědčuje tomu, že právě zachování zpovědního tajemství dovedlo krále až k nepříčetné nenávisti. O tom svědčí především králova nebývalá aktivita v mučírně. Vždyť osobně Jana pálil na boku pochodní, aby vyzvěděl potřebné. Aby se pak definitivně zbavil umučeného světcova těla, vydal rozkaz svrhnout ho večer do Vltavy v místě, kde nyní na Karlově mostě stojí socha sv. Jana.
Ostatky sv. Jana Nepomuckého jsou uloženy v chrámu sv. Víta. Projevem velké úcty a vážnosti k jeho osobě jsou stovky soch, umístěných převážně na mostech nejen v našich zemích, ale i v zahraničí.
V roce 1993 vydal v nakladatelství Mladá fronta, edice Kolumbus, PhDr. Vít Vlnas monografii s názvem „Jan Nepomucký – česká legenda“.
Jeho odkazu je věnována i část expozice nepomuckého muzea či kláštera v Kladrubech u Stříbra. Do jeho rodiště Nepomuka přicházejí ročně zejména ve výročí Janovy tragické smrti stovky návštěvníků včetně významných církevních a veřejných osobností uctít jeho památku.
Autor článku: Mgr. Luděk Krčmář (vedoucí oddělení novějších dějin Západočeského muzea v Plzni)

V kostele sv.Bartolemějě je umístěn zrestaurovaný barokní obraz sv.Rocha.

Roch z Montpellieru

Roch přišel na svět kolem roku 1295 v jihofrancouzském městě Montpellier. Poté, co ztratil otce i matku, rozdal veškeré své jmění mezi chudé města a šel, sám chudý, světem. První cesta vedla do Říma. Cestou mladý muž zjistil, že dokáže své bližní léčit, a to dokonce od moru. Také v Římě zachránil tímto způsobem mnoho nemocných před smrtí. Na zpáteční cestě do vlasti ale v Piacenze sám morem onemocněl. O dalších událostech vypravuje legenda. Roch, velmi zesláblý a blízký smrti, se prý položil v chatrči před městem, aby zemřel. Tu se mu náhle zjevil anděl a dodával mu odvahy. Pes přinášel smrtelně nemocnému denně čerstvý chléb, neboť nebyl jiný, kdo by si jej všiml. Roch se nakonec uzdravil a mohl pokračovat ve své cestě domů. V jeho domovském městě Montpellieru ho však už nikdo nepoznal; považovali jej za špiona, a tak jej pro jistotu uvrhli do žaláře. Pokorný Roch snášel všechna utrpení, zamlčel dokonce i svůj pravý původ. Po pětiletém trýznivém vězení vysvobodila vězně v jeho 32 letech dne 16. srpna 1327 smrt. Legenda vypravuje, že Rocha poznali teprve na smrtelné posteli, a to podle mateřského znamení. Bylo však již pozdě.

Úcta k Rochovi došla hlavně v 15. století velkého rozmachu, tehdy se také jeho ostatky dostaly do Benátek. Tam na jeho počest vystavěli kostel sv. Rocha, z jehož první stavby lze shlédnout ještě dnes presbytář. Kromě toho jsou v chrámu vidět malby velkých umělců, např. od Tintoretta scéna Roch v nemocnici. Ve francouzsko-španělské hraniční oblasti se částečně dodnes pěstuje zvyk psát na domy písmena VSR (Vive Saint Roche – „Ať žije svatý Roch“). Hned po Rochově smrti vznikly na mnoha místech Evropy tradiční Rochovy poutě. Nejslavnější jsou v Německu na Rochově hoře v Bingenu, kde se slaví již od roku 1666. V roce 1754 zde bylo založeno Rochovo bratrstvo, které přispělo k dalšímu rozšíření jeho kultu. Roch je patronem Benátek, Montpellieru a Parmy. Dále si jej vyvolili zajatci, nemocní a je ochráncem nemocnic, lékařů, lékárníků, chirurgů, ale i sedláků, obchodníků s uměleckými předměty, zahradníků, kartáčníků, truhlářů a dlaždičů. Řada věřících se u něj dovolává ochrany proti moru, nákazám, choleře, vzteklině, chorobám nohou a kolenou i proti neštěstí. Roch sice nepatří ke klasickým 14 pomocníkům v nouzi, ale v mnoha oblastech se k nim počítá, protože patřil k nejoblíbenějším patronům proti moru. Ačkoli bezpečné zprávy o životě Rocha chybějí a nikdy neměl v církvi úřad, patří dodnes k nejoblíbenějším a velmi ctěným postavám církve.

Papež Urban VIII. potvrdil jeho zařazení mezi svaté a stanovil jeho památku na 16.8. Papežem Janem Pavlem II. byl prohlášen i za patrona automobilistů.

Varhany v kostele sv. Bartoloměje ve Smolnici 
První zmínky o instalaci varhan do našeho kostela se objevují již roku 1700. Až do roku 1904 se tento nástroj neustále zdokonaloval  a modernizoval – až  vypověděl  zcela svoji službu.
Týž rok prosazoval stavbu nových varhan varhanář Antonín Molzer a závod Rejny a Černého. Tito jmenovaní pražští mistři předložili několik návrhů s nákresy bohatě zdobených vkusných pseudobarokních skříní. Původní nabídka zněla na osmirejstříkový stroj.
V roce 1908 pak kníže Schwarzenberg zakoupil na obchodní a živnostenské výstavě v Praze desetihlasý nástroj firmy Rejna a Černý, jenž byl postaven a kolaudován v dubnu roku 1909. Při instalaci spolupracovali i místní smolničtí řemeslníci.
Pseudobarokní skříň nových varhan patří k pěkným a zdařilým dílům vinohradské firmy.
Nejslavnější smolnický varhaník byl Oldřich Lávička, který hrával na varhany téměř 30 let  (hlavně při mších, křtech a pohřeb.obřadech).
V roce 2009 získal Spolek pro záchranu kostela sv. Bartoloměje dotaci od společnosti  T-Mobile CZ na částečnou opravu varhan.
Nástroj byl rozebrán, vyčištěn, dřevěné části byly ošetřeny proti škůdcům. Také byla provedena regulace traktury s výměnou membrán a intonace přeladění rejstříků. Toto provedla firma Antonína Habětína – varhanáře.
V současné době je nástroj využíván při pořádání koncertů. Velmi často za ně usedá známá varhanice Marie Šestáková.
Varhany byly zařazeny do kulturního cyklu VARHANY ZNĚJÍCÍ, který bude probíhat v září 2014.

Co jsou vlastně varhany?
Podobně jako hlas kostelních zvonů provází vánoční svátky i majestátní hudba varhan, které jsou oprávněně nazývány králem nástrojů. Nejen proto, že jde o technicky nejsložitější hudební nástroj, ale především pro bohatost tónů, které dokáže zahrát.
Zatímco v klavíru je pro každý tón zvláštní struna, ve varhanách je pro každý tón zvláštní píšťala. Ovšem v klavíru je jen jedna „sada“ strun, zatímco ve varhanách je těchto sad píšťal zpravidla více.
Každá taková řada (tzv. rejstřík) má charakteristický zvuk a varhaník může během hry jednotlivé rejstříky přidávat do celkového zvuku nástroje, nebo je z něj naopak vyřazovat. Prací s rejstříky varhaník mění barvu a také sílu zvuku nástroje.
Píšťal je u velkých varhan až několik tisíc, výška jejich tónů závisí na velikosti píšťaly – nejvyšší tón mají nejmenší píšťaly dlouhé jen několik centimetrů, nejhlubší tóny vydávají největší píšťaly dlouhé i několik metrů. Barvu tónu píšťal ovlivňuje mj. jejich tvar, velikost a materiál, ze kterého jsou zhotoveny.
Varhany jsou klávesový dechový nástroj.

Kaplička Smolnice

Kaplička je postavena na návsi, má věžičku a dřevěnou báň.
Uvnitř byla dříve umístěna socha Sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století. V roce 2011 byla, díky sponzorským darům, celkově zrestaurována v částce 122 000 Kč. Nyní je tato historická cennost k vidění v místním kostele.
Kaplička prošla v letech 2008-2009 také rozsáhlou rekonstrukcí v částce 193 000 Kč. Tyto peníze poskytla nejen obec Smolnice, ale také byly čerpány z dotací.
V dubnu 2001 byl zvon (tzv. umíráček) zcizen. Tento původní zvon daroval do smolnické kapličky pan Hefner z Bedřichovic.
Nový zvon byl pořízen 15.6. 2001. Jeho cena byla 24 000 Kč. Nemá však tak silný tón jako ten zcizený.
V den úmrtí některého z našich občanů zde zvoní pan Josef Myslivec „poslední hodinku“.
Kaplička je památkově chráněná.

Bombardování u Hilbertů

Dva měsíce před koncem 2. světové války – 2. března 1945 -  bombardovala angloamerická letadla Chemické závody v Litvínově, v té době se chemická továrna jmenovala Hydroverk. Německá protiletadlová obrana je odstřelovala.
Jeden bombardér byl částečně zasažen a oddělil se od ostatních letadel a dostal se až nad Smolnici, kde v té době byla sněhová přeháňka. Pilot se snažil zachránit – musel tedy celý náklad bomb zpustit přímo na střed naší obce.
Byla zasaženy budovy čp. 35 (Svítkovi), čp. 36 (Hilbertovi) a čp. 37 (Funkovi).
V čp. 36 byl zasažen obytný dům a stáje. Paní Hilbertová (matka pana Václava Hilberta) byla zasypána a shodou šťastných okolností – vzpříčení nosných traverz při pádu domu – byla za necelou hodinu sousedy vyproštěna z trosek. Utrpěla pouze popáleniny rukou, které léčila asi půl roku.
Celá řada domů v sousedství měla rozbitá okna a poškozené střechy. Pes a pět prasat ve stáji bylo zabito.
Jedna z bomb nevybuchla a čeští trestanci z Kladna za dohledu SS ji museli ručně vykopat.

Sepsali manželé Hilbertovi, Smolnice